Burn-out syndrom
SYNDROM VYHOŘENÍ
Vyhořet může pouze ten, kdo už hořel.
Skutečně, on byl nepostradatelný!
Všude, kde se něco dělo pro blaho obce, byl činný, byl tady.
Slavnosti a bály, dostihy i udílení cen,
hostiny i zkouška hasičské stříkačky - bez něho to prostě nešlo.
Bez něho se nic neudálo, ani chvíli neměl volno.
Ani včera, když ho pohřbívali, u toho nemohl chybět.
(Wilhelm Busch)
Syndrom vyhoření lze popsat jako duševní stav objevující se často u lidí, kteří pracují s jinými lidmi a jejichž profese je na mezilidské komunikaci závislá. Tento stav ohlašuje celá řada příznaků: člověk se cítí celkově špatně, je emocionálně, duševně i tělesně unavený. Má pocity bezmoci a beznaděje, nemá chuť do práce ani radost ze života.
Chronicky vyčerpaní lidé nesnadno přiznávají sobě i jiným své obtíže. Zatajují úzkost, strach, vnitřní neklid a tenzi, únavu, slabost, nervozitu, neschopnost koncentrovat se, poruchy spánku, bolesti hlavy atd. Připadá jim nepatřičné, zejména pokud pracují v pomáhající profesi, si stýskat na zpočátku nepodstatné příznaky. Je jim obtížné dát najevo, že si neví rady sami se sebou, vždyť pracují s lidmi, kteří si se sebou nevědí rady v daleko větší míře.
Vyhoření není výsledkem izolovaných traumatických zážitků, nýbrž se objevuje jako plíživé psychické vyčerpání, jako dlouhodobé působení stresujících podnětů. Důsledky se dostavují postupně. Počáteční entuziasmus pro práci, uspokojení z prvních úspěchů, nadšení ze seberealizace v povolání se postupně vytrácejí. Začíná se měnit profesionální chování člověka, vytrácí se zájem o klienty, pacienty či uživatele služeb, jejich stesky začínají být na obtíž, jsou odbývány ironickými poznámkami. Objevuje se podrážděnost, střídaná skleslostí, dostavuje se ztráta sebedůvěry a pocit vnitřní prázdnoty.
Zátěžové situace se postupně přenášejí i do rodinného prostředí. Rodinní příslušníci poznávají, že něco není v pořádku, že se partner či partnerka mění, je podrážděný, hádá se, vybuchuje - houstne domácí atmosféra. Stres z povolání se přelévá do domácího stresu a naopak. Na druhé straně může vyrovnané a harmonické domácí prostředí značně zmírnit intenzitu profesionální zátěže.
Samozřejmě, že většina zde uváděných příznaků nemusí vždy znamenat, že jde o syndrom vyhoření. Podobné příznaky na sobě můžete pociťovat například ještě řadu dní po prodělané chřipce, ale po jejich odeznění se opět cítíte dobře.
Některými z uvedených příznaků může začínat i řada jiných nemocí. U syndromu vyhoření záleží na podmínkách, za jakých vykonáváte svoje povolání a na postupných fázích vývoje syndromu. Na následující stránce se můžete pokusit o porovnání, zda vaše nepříjemné pocity a stavy mohou mít souvislost s vaším povoláním
VÝVOJ SYNDROMU VYHOŘENÍ
Jak jsme již uvedli, syndrom vyhoření je důsledkem dlouhodobě působícího stresu a nevhodného vypořádávání se s psychickou i fyzickou zátěží. Chronickým stresem trpí především lidé vystavení trvalé zátěži v sociálně-emocionální oblasti.
Proces, jehož vrcholem je vyhoření, většinou trvá mnoho měsíců až let. Probíhá v několika fázích, které mohou být různě dlouhé.
Fáze vývoje syndromu vyhoření:
* nadšení: vysoké ideály, vysoká angažovanost;
* stagnace: ideály se nedaří realizovat, mění se jejich zaměření. Požadavky klientů, jejich příbuzných, či zaměstnavatele začínají obtěžovat;
* frustrace: pracovník vnímá klienta negativně, pracoviště pro něj představuje velké zklamání;
* apatie: mezi pracovníkem a klientem vládne nepřátelství, pracovník se vyhýbá odborným rozhovorům s kolegy a jakýmkoliv aktivitám;
* syndrom vyhoření: dosaženo stadia úplného vyčerpání - ztráta smyslu práce, cynismus, odosobnění, odcizení, vymizení reflexe vnitřních norem;
Některé fáze syndromu vyhoření mohou být na člověku výrazně patrné, jiné mohou být jen naznačené a nevýrazné. Někdy si člověk uvědomuje, že je „přepracovaný“, jindy se necítí dobře a neví proč. Příčinu hledá většinou jinde, než ve svém životním rytmu a komunikačních stylech.
Z poslední fáze úplně rozvinutého syndromu vyhoření je cesta zpět již velmi těžká. Je štěstí, pokud se podaří proces pochopit a zastavit ve fázích frustrace, či apatie.
Nejlepší předpoklady k tomu, abyste rozvoji burn-out syndromu zabránili, jsou ve fázi stagnace.
Syndrom vyhoření nevzniká jen z prosté přemíry práce. Rozvoj burn-out syndromu riskujete na příklad když:
- shledáváte těžké říci „ne“ k dalším a dalším úkolům nebo odpovědnostem;
- jste pod stálým tlakem náročných úkolů po delší dobu;
- vaše vysoké nároky vám ztěžují podělit se o práci s kolegy či podřízenými;
- jste se snažili dosáhnout příliš mnoho cílů po dlouhou dobu;
- dávali příliš velkou emocionální podporu po dlouhou dobu;
dle ICD 10 - Mezinárodní klasifikace nemocí
Kategorie Z 73.0 Problémy spojené s obtížemi v uspořádání života)
další položky této kategorie: Vyprahlost (vyhasnutí. vyhoření) a Chybění relaxace a odpočinku
Psychické příznaky
Kognitivní rovina (poznávací a rozumová)
● ztráta nadšení, schopnosti pracovního nasazení, zodpovědnosti;
● nechuť, lhostejnost k práci;
● negativní postoj k sobě, k práci, k instituci, ke společnosti, k životu;
● únik do fantazie;
● potíže se soustředěním, zapomínání;
Emocionální rovina
● sklíčenost, pocity bezmoci, popudlivost, agresivita, nespokojenost;
● pocit nedostatku uznání;
Tělesné příznaky
● poruchy spánku, chuti k jídlu, náchylnost k nemocím, vegetativní obtíže (srdce, dýchání, zažívání);
● rychlá unavitelnost, vyčerpanost svalové napětí, vysoký krevní tlak;
Sociální vztahy
● ubývaní angažovanosti, snahy pomáhat problémovým klientům;
● omezení kontaktu s klienty a jejich příbuznými;
● omezení kontaktů s kolegy;
● přibývání konfliktů v oblasti soukromí;
● nedostatečná příprava k výkonu práce;
Příznaky syndromu vyhoření provázejí nejenom jednotlivce samého, ale i kvalitu jeho práce, postižení bývají častěji nemocní a déle setrvávají v nemoci. Často se problém rozpozná velmi pozdě, než okolí diagnostikuje stav jako postižení.
Postižení burn-out syndromem se týká:
- nejčastěji těchto profesí: zdravotních sester, ošetřovatelů, velmi často pracovníků na oddělení intenzivní péče, sociálních pracovníků, lékařů, psychoterapeutů, právníků, policistů a učitelů, kteří jsou především postiženi, dále všech, kteří přicházejí do styku s člověkem v nouzi, v náročných životních situacích,
- často těch, kteří se s velkou radostí a horlivostí zapojili do svého povolání,
- utrpení postihne především ty, kteří s velkým idealismem přistupují ke svému povolání.
Z hlediska věd, zabývajících se lidským zdravím, je možno se podívat na zdroje vyhoření z pohledu teorie životních událostí ...
Životní události
Životní události, které vás ovlivňují, mohou být velké a závažné, jsou to např. vážné nemoci a úmrtí blízkých osob, rozpad rodiny, ztráta zaměstnání. Je to ale i sňatek, narození dítěte, nebo dědictví po bohatém příbuzném, co může zásadně ovlivnit váš život.
Životní události zde chápeme jako události, které vás v životě potkaly a různou měrou ve vás zanechaly trvalé stopy. Nezáleží na vnějším posouzení závažnosti té které události, ale pouze na vašem osobním hodnocení a prožívání životní události, která vás potkala.
Stejnou měrou vás mohou ovlivňovat i ty malé a zdánlivě malicherné události, jako např. opakovaně nevydařený víkend, ztráta oblíbeného předmětu, hádka s člověkem, který vás ranil v citlivém místě. Z hlediska profese to může být kritika nadřízeného, nepodařený pracovní úkol, nebo příliš mnoho, ale i příliš málo práce.
Malé a nevýznamné události vás ovlivňují, jestliže se opakují, či trvají. Chronická a drobná nedorozumění na pracovišti vás mohou psychicky i fyzicky rozložit stejně jako náhlá a vážná choroba. Z hlediska našeho tématu - syndromu burn-out - se nyní zaměříme právě na ty malé, ale chronické události.
Zkuste si odpovědět na následující varianty tvrzení, které se týkají běžných životních událostí spojených s vaší profesionální dráhou. První část věty je vždy negativní, druhá pozitivní:
● Připomínám si často promeškané šance v minulosti nebo většinou aktivně plánuji přítomnost a budoucnost.
● Vzpomínám neustále na vše negativní, co mě ten den potkalo, či co mě může potkat zítra, nebo si pravidelně v duchu „přehrávám“ pozitivní zážitky dne.
● Vidím na lidech kolem sebe především jejich zápory, nebo zaměřuji převážně pozornost na jejich kladné stránky.
● Často vstávám ráno s myšlenkou“ „to bude dnes zase den“ nebo mám většinou pocit, že den dobře zvládnu.
● Dokážu se pravidelně od nedělního oběda zabývat myšlenkami na pondělí v zaměstnání a dostat se tak do špatné nálady, že mám pokažený zbytek víkendu, nebo mne tyto myšlenky vůbec nenapadnou.
● Dívám se na svět většinou černými nebo častěji růžovými brýlemi.
Vidíte-li svět spíše černě, tedy odpověděl/a jste nejméně dvakrát na předchozí otázky v negativním slova smyslu, ještě to nemusí znamenat, že v sobě nosíte zárodky syndromu vyhoření, ale něco rozhodně není v pořádku s vaším povoláním.
Důsledky životních událostí již obvykle nezměníte, ale máte vliv na to, jak o nich uvažujete a jak ze vzpomínkami na ně zacházíte. Schopnost - „malé věci řešte rukou mávnutím“ se dá do jisté míry vypěstovat.
Stejně tak se dá do určité míry naučit, jak se podělit o problémy s jinými. Jak je řešit, než nabudou tíživých rozměrů. To vše je možné, ale abyste toho byli schopni, měli byste o sobě ještě více vědět.
Kromě životních událostí, se na svůj životní styl můžete podívat z hlediska iracionálních myšlenkových vzorců ...